O Číně, Zemanovi a moralizující Evropské unii

Čínský prezident přiletěl do České republiky, aktivisté se vážou na sloupy, mává se mávátky a všude je vlaječek, jako by nás někdo osvobozoval od nacistického jha. A monarcha si připravil projev, který je takový...zajímavý.

„Je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byly velmi špatné vztahy. Zdůrazňuji bývalou vládou, protože ta vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech. Nevměšujeme se do zájmů žádné jiné země. A to je moje vysvětlení toho nového začátku,“ uvedl Zeman v projevu.

 Je vcelku pochopitelné, že někdy je trocha toho utilitarismu potřeba. Nikdo nemůže čekat – a snad ani chtít -, že se prezident opásá tibetskou vlajkou a bude delegaci předcvičovat něco od Falun Gongu; hospodářské zájmy státu jistě nějakou váhu mají; ale u všeho je nutné najít míru. A v míře rozhodně není explicitní vyjádření toho, že se ČR vzdala své lidskoprávní agendy.  Veletoč člověka, který se stále pokládá za eurofederalistu, ohledně Spojených států a Unie a zpochybnění kontinuity zahraniční politiky potom už ani nemá smysl komentovat.

Toto krátké zamyšlení je nicméně věnováno především monarchově oblibě v obviňování z vměšování se do vnitřních záležitostí. Podobně Zeman komentoval též kritiku Evropské unie a Rady Evropy proti Polsku ve věci polské ústavní krize (Evropská unie poprvé v historii aktivovala svůj mechanismus pro zajištění vlády práva (EU rule of law framework); Benátská komise Rady Evropy zase vydala usnesení, které se dá těžko charakterizovat jinak než jako brutální [1]).

Miloš Zeman se ve věci vyjádřil takto: „Polská vláda vzniklá ze svobodných voleb má plné právo uskutečňovat opatření, které jí dává mandát z těchto voleb. Neměla by být vystavena moralizující kritice Evropské unie, jež by se naopak měla soustředit na svůj základní úkol a to je ochrana vnějších hranic.“ (celé zde)

Nic nemůže být pomýlenější než víra v to, že státní suverenita (v případě Číny) nebo mandát od lidu (v případě Polska) fungují jako kouzelný štít, který chrání držitele před vnějším světem a dává mu možnost činit, co uzná za vhodné, bez nutnosti zabývat se zpětnou vazbou. Nefungují.

Princip nevměšování, který se vede ad absurdum, je přeci tak jednoduchá a účinná zbraň. Každý si bude hrát na svém písečku, přes plot se dívat nebudeme a všichni budeme spokojení.

Celou tuto linii prezidentova uvažování o nevměšování se do vnitřních záležitostí lze velice pohodlně sestřelit na jednom řádku konstatováním, že princip nevměšování se do vnitřních záležitostí se nevztahuje na kritiku vnitřní politiky jiného státu, pokud je tato kritika založená na faktech [2].

Těmito fakty budou nejčastěji lidskoprávní lapsy daného státu – a skutečně, lidskoprávní záležitosti jsou – při respektování jisté proporcionality – spolehlivým prostředkem k prolomení zákazu vměšování se do vnitřních záležitostí. Stát samozřejmě jistou ochranu své politické samostatnosti potřebuje, ale zákaz nevměšování se se nesmí stát prostředkem, kterým bude stát chráněn proti odpovědnosti za porušování lidských práv a základních svobod [3]. Proto by mělo být nesporné (a většinou je), že státy a mezinárodní organizace jsou oprávněny kritizovat lidskoprávní poměry v jiných státech [4].

Není náhodou, že Čína má k institutu nevměšování blízký vztah a tento princip byl jedním z hlavních kamenů její zahraniční politiky. Tento přístup je totiž nesmírně atraktivní – umožňuje předstírat jakousi jednolitost a bezproblémovost; a v případě, že by se tímto principem řídili všichni, zaručuje mému státu taktéž nekritizovatelnost.

Tím hůře, že prezident skrze hradního baviče zavádí princip nevměšování, původně institut mezinárodního práva, též do vnitrostátní politiky, kdy je kritika prezidentské stolice dost často sestřelována právě odkazem na mandát pocházející od lidu, který – podobně jako u polské vlády [5] – má zajistit nějakou imunitu proti kritice.

Představa, že občanská angažovanost ve věcech veřejných se vyčerpá vhozením volebního lístku do urny, a milému občanovi pak nezbývá než čekat na volby další, je stejně děsivá, jako je mylná. Čína, Polsko, Zeman – a koneckonců téměř vše – kritiku potřebují.

Tak jako příznivci evropské integrace potřebují euroskeptiky (konstruktivní), tak jako levičáci potřebují pravičáky, a tak jako třeba Masaryk potřeboval Pekaře, stejně tak potřebujeme kritiku našich kroků; jakož i kritizování ostatních ve věcech, ve kterých nesouhlasíme. Z tohoto důvodu nelze souhlasit se Zemanem, který namísto adresování kritiky (anebo alespoň jejího ignorování) často razí své teorie o tom, že kritika je nepřípustná tak nějak z principu. Anebo že kritizující je z nějakého důvodu nezpůsobilý vůbec kritizovat.

Střet názorů a diskuse je jednou z nejcennějších věcí, které máme. Na existenci opozice koneckonců stojí celá liberální demokracie. Pokud je alternativou moralizování a kritiky ticho a rezignace na hodnoty jako takové, potřebujeme tolik moralizování, kolik se do nás vejde. 

===================================================================

[1] Mimo jiného se v ní píše: „V právním státě musí být každé řešení [ústavní krize] založeno na povinnosti respektovat a plně provádět rozsudky Ústavního soudu.“; „Nicméně, dokud nebude ústavní krize spojená s Ústavním soudem vyřešena, a dokud nebude Ústavní soud moci efektivně pokračovat ve své práci, nejenom že je v nebezpečí právní stát, ale též demokracie a lidská práva.“; „Podkopávání efektivity Ústavního soudu oslabuje všechny tři základní principy Rady Evropy: demokracii – kvůli nepřítomnosti ústřední části systému brzd a protivah; lidská práva – protože přístup jednotlivců k Ústavnímu soudu by mohl být ztížen na úroveň rovnající se odpírání práva na spravedlnost; a právního státu – protože Ústavní soud, který je centrální částí polského soudnictví, by se stal neefektivním.“; „Odmítnout vyhlásit rozhodnutí 47/15 z 9. Března 2016 by bylo nejen proti principům právního státu, takový bezprecedentní krok by ještě hlouběji otevřel ústavní krizi způsobenou volbou soudců [Ústavního soudu] a reformou z 22. prosince 2015. Nejenom že polská ústava, ale též evropské a mezinárodní zvyklosti (standardy?) žádají, aby byly rozsudky Ústavních soudů respektovány. Vyhlášení rozsudku a podřízení se mu ze strany státní moci jsou nezbytným předpokladem pro nalezení cesty z této ústavní krize.“

[2] – Kunig Philip, ‘Intervention, Prohibition of’, in R Wolfrum (ed), The Max Planck Encyclopedia of Public International Law (Oxford University Press Oxford 2008), Web: http://opil.ouplaw.com/view/10.1093/law:epil/9780199231690/law-9780199231690-e1434?prd=EPIL

[3] - Damrosch, Lori Fisler. “Politics Across Borders: Nonintervention and Nonforcible Influence over Domestic Affairs”. The American Journal of International Law 83.1 (1989): 1–50. s. 37. Web: http://www.jstor.org/stable/2202789

[4] – Wood, Michael, ‘Non-Intervention (Non-interference in domestic affairs)’. Encyclopedia Princetoniensis. Web: https://pesd.princeton.edu/?q=node/258

[5] – Zde ještě vstupuje do hry fakt, že Polsko je součástí jak Evropské unie tak Rady Evropy, že obě dvě instituce předpokládají sdílení nějakých hodnot, a proto je jejich pozice ještě o něco silnější.