Brexit a experti, aneb když se třepete na bezpečnost a svobodu a prosperitu a potom přijde expert a pošlape vám trávník. Hrom do něj!
K brexitu zaznělo snad všechno a ještě víc. Jednou z nejzajímavějších a v pravdě nejděsivějších momentek byl však výrok Michaela Govea, britského konzervativního politika, který velkou část debaty shrnul pod krátké: „lidé této země už mají po krk expertů.“
Kdybychom tvrdili, že jsme to už někde neslyšeli, lhali bychom. Jen si nevzpomínám, že by to v Česku někdo řekl tak otevřeně.
Ono je to v podstatě přirozené. Pokud něco obhajujete a postaví se proti vám „experti“ (ať je to, co je to), kteří se tím něčím zabývají, máte v podstatě tři možnosti. Můžete námitku vyvrátit, což má ovšem pár závažných překážek – musíte tomu něčemu rozumět, stojí to nějaké úsilí, a – především – některé názory takto vyvrátit nelze; prostě proto, že jsou blíže k pravdě. Za druhé můžete námitku ignorovat anebo tvrdit, že jako ano, ale na celku to nic nemění, protože… To je samozřejmě naprosto legitimní a všechno, ale zanechává to otázku, proč jste s argumentem, který nejste ochotni bránit, a který je zřejmě špatný, vůbec přicházeli. No, a ta třetí možnost je prostě říci, že experti svému oboru nerozumí, jsou zbyteční a vůbec.
Právě třetí možnost je tak krásně vyjádřena v Goveově výroku. Jenže pokud si připustíte, že experti svému oboru nerozumí, zůstane vám docela důležitá otázka: kdo tedy?
Tady nejde o to, že by experti nějak z principu museli mít vždy pravdu (nemusí), ale oni prostě jsou více fundovaní v dané problematice, protože to studovali, protože se tím živí atd.; a tedy je pravděpodobnější, že budou k pravdě blíž než dělník z Kolbenky. A pokud má lid dost expertů, myslí se tím patrně, že má tyto věci hodnotit sám, což je – jak snad většina uzná - báječný recept na katastrofu.
Jenže hlavní nebezpečí populistů, kteří na ty tak zvané elity či experty hází bahno, protože jim to přitáhne masy zejména chudších / méně vzdělaných voličů (chudší lidé obecně věří všelijakým institucím mnohem méně než ti bohatší / více vzdělaní), je v tom, že potom nikdo nevěří nikomu. Důvěra v instituce je pryč a analýza ústavu XYZ je stejně hodnotná jako povykování tam toho muže stojícího na bedně od mýdla.
A pokud žádný argument nemá žádnou váhu (anebo všechny stejnou), chodí člověk po supermarketu a bez dalšího si pro formu vybere prostě ten, který podporuje to, co si momentálně myslí; a je mu úplně jedno, že ten argument našel v tom supermarketu až ve sklepě; někde mezi aeronetem a breitbartem.
Ona apriorní nedůvěra v elity může ve výsledku napáchat docela dost škody. Jistě, ony elity za ni dílem mohou samy, ale jen málo věcí působí tak skličujícím dojmem jako cílevědomé podkopávání důvěry národa ve své elity, špičky, experty a orgány.
Na závěr bych jen dodal, že tím neříkám, že hlasování „proti názoru expertů“ považuji za dopředu špatné, protože emoce a instinkt – i navzdory racionálním argumentům – své místo v rozhodování jistě mají. Jen by pak obhajoba toho rozhodnutí neměla vypadat jako expert říká X, ale já mu nevěřím; vždyť ani neví, kolik stojí kilo tvarůžků! ale nějak ve stylu: fajn, asi máš pravdu, ale já si této abstraktní věci (suverenita, hrdost, národ, všeslovanství, multikulturalismus, zásada…) nebo tohoto jiného důvodu vážím více než toho, co namítáte.
