Sto let od nástupu posledního českého krále - císař a král Karel

Před sto lety – přesně na den – odešel na odpočinek jeden z nejdůležitějších panovníků českých dějin. Se smrtí Františka Josefa je však spojena další významná událost – nástup jeho prasynovce Karla, posledního českého krále.

Karel je – snad až trestuhodně – opomíjen. Snad je to způsobeno nepoměrně známějším Františkem Josefem, snad poněkud iracionálním postojem k Monarchii, který ještě nese dědictví první republiky, možná i proto, že vládl pouhopouhé dva roky. Přesto jsem názoru, že minimálně jako symbol může být Karel velice inspirativní i v dnešní době.

Na začátek bych snad jen předeslal, že článek není útokem na národ, demokracii[1], republikánské zřízení, Čechy a kdovíco ještě. Také dodávám, že článek není primárně dějepisným, proto se jeho životem nebudu zabývat více než je nutné a také ne nutně chronologicky. S tím se také váže to, že u jednotlivých faktů a příhod nebudu citovat zdroje; to také proto, že knihy – které ovšem uvedeny budou – jsem již před dlouhou dobou vrátil zpět knihovnám. je to prostě takové vršení myšlenek. Snad ještě dodám, že úplně vynechám jeho život po první světové válce – tedy život ve Švýcarsku, restaurační snahy a zbytek života na Madeiře. Ani jeho relativně nedávné blahořečení.

Karel I. se dostal na trůn v mimořádně nezáviděníhodné situaci – přebral Monarchii ve válce, kterou mohla jen těžko vyhrát. A nutno dodat, že na rozdíl od ostatních válčících mocností v podstatě o nic nebojovala, kromě své vlastní existence  – vítězstvím by v podstatě nic nezískala. Vídeň se dokonce Německého vítězsví ve válce obávala, protože by vedlo k upevnění německé hegemonie v Evropě a Rakousko-Uhersko by se stalo takovým větším Bavorskem; závislým na svém větším sousedu. Nejlepší by bylo, kdyby se najednou válka prostě zrušila.

Válka Monarchii rozežírala zevnitř a situace uvnitř byla pro stát mnohem vážnější než – také nedobrá – situace na bojištích. První dva roky byly v podstatě ve znamení vojenské diktatury, Říšská rada byla zavřená, a největší problém přišel s nedostatečně výkonným zemědělstvím, které nedokázalo Monarchii zásobovat jídlem.

Prakticky od začátku své vlády dominovala Karlovu počínání snaha uzavřít mír. Asi se dá bez nadsázky říct, že byl jedinným evropským panovníkem, který ve válce pokračovat nechtěl. V Německu už fakticky nevládl Vilém II., ale Ludendorff s Hindenburgem – plně přesvědčeni o vítězství Německého císařství a zavedení Mitteleuropy jako geopolitického konceptu, Francouzi potřebovali zvítězit, aby dostali zpátky Alsasko-Lotrinsko, Italové si brousili zuby na jižní území C. a K. Monarchie a Istrii a Rusové bojovali o svůj vliv v Evropě.

V této situaci se Karel snažil o mír bez odstupování území a naplňování nějakých požadavků. Prostě – mír. Zpočátku se snažil o mír generální, zahrnující všechny válčící strany, později se pokoušel alespoň o separátní mír mezi Monarchií a Dohodou, který by ale byl zradou na Německu, která se Karlu dvakrát nelíbila. Jak ovšem víme – tato snaha byla neúspěšná. Důvodů je spousta – neochota Dohody, Německý fanatismus, C. a K. ministerský předseda Otakar Černín (mimo jiné taky Čech), Karlova vlastní naivita a politická nezkušenost, později třeba i vojenské úspěchy obou bloků.

V obecné rovině byl ale problém jasný – chtěl mír,  o který nikdo jiný neměl zájem.

Druhým charakteristickým rysem nového císaře je, že byl tím, co by se asi nejlépe nazvalo dobrý člověk. Může to být jeho výrazným duchovním založením a katolicismem (byl velmi ovlivněn papežskou encyklikou Rerum Novarum – v podstatě socialismus bez socialistického vlastnictví), tím že byl velmi mladý a proto idealistický (anebo naivní – jak mu bylo vyčítáno i v jeho době), možná tím, že na rozdíl od ostatních panovníků ve válce skutečně bojoval a viděl ji na vlastní oči, možná „otcovstvím,“ které jako jeho prastrýc pociťoval k národům Monarchie, a dost možná to bude jeho neformálností, kterou se tak odlišoval od Františka Josefa.

Český místodržící hrabě Thun-Hohenstein jej charakterisoval slovy: „naivní, bez velké motivace, až příliš „rytířský kavalír,“ ale má dobré srdce.“

Toto dobré srdce je něco, co Karla charakterizovalo – jeho oponenti mu vyčítali spoustu věcí:  nedostatečně inteligentní, špatně vzdělaný, nerozumí politice a státní správě; šířily se vysloveně lživé klepy o tom, jaký je opilec nebo že se honí za každou sukní (přitom jeho manželství se Zitou bylo idylické); ale i jeho největší oponenti mu přiznávali právě tuto dobrosrdečnost. Byl otevřený, neformální (což mu zejména ve vztahu ke dvoru bylo často vytýkáno), skromný, veselý, optimistický, mnohem menší důraz kladl na původ a postavení, byl přátelský a empatický.

Právě pro tuto dobrosrdečnost byl některými lidmi (kupř. von Körber, von Hötzendorf) viděn jako špatný císař, protože u nich vládl dojem, že je jednoduše manipulovatelný a že se naivita odrazí ve kvalitě jeho vlády.

Von Körber, bývalý ministerský předseda a politik, kterému Čechy vděčí za průmyslový rozmach, o Karlovi napsal výmluvné: „Císaři je třicet let, vypadá na dvacet a chová se jako desetiletý.“

Karl Friedrich Nowak, rakouský novinář, nabízí odlišný pohled na to stejné: „Každý, koho císař – ze kterého vyzařuje veselost a radost – oslovil, měl dojem, že mluví s někým sobě rovným. Žádný panovník nikdy nezískal důvěru člověka tak rychle.“

S tím spojený je císařův zájem o otázky sociální – zřizuje v Předlitavsku ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví; v Zalitavsku potom ministerstvo výživy a ministerstvo práce a sociálních věcí. Zkostnatělá Monarchie, žalář národů a bašta zpátečnictví, tak zakládá první ministerstvo sociálních věcí na světě. Během války kupříkladu rozdává peníze ze svého osobního fondu lidem, kteří požádají o pomoc, násilně zabaví německé obilí plující proti proudu Dunaje nebo půjčí koně z Vídeňského dvora úřadu, který se stará o rozvoz uhlí. Díky tomu je oponenty označován za populistu a demagoga.

Františku Josefovi – a Karlovi, když už na něj přijde řeč – je velice často vytýkáno neprovedení české korunovace. Ke Karlovi se musí říci, že tuto zvažoval a dokonce považoval za velice důležitou – v českém království ale probíhal politický boj mezi českými Němci a Čechy[2] a korunovace, kterou čeští Němci v žádném případě nechtěli, by mohla tento boj ještě více vyostřit. Zita sama tvrdí, že českou korunovaci Karlovi vymluvil předseda Předlitavské vlády Heinrich Clam-Martinic – mimochodem český šlechtic.[3] Snad ještě dodám, že na rozdíl od úřadu uherského krále, česká koruna nevyžadovala korunovaci.

Jako jeho strýc František Ferdinand d’Este věřil Karel v reformování monarchie, nejpravděpodobněji v podobě trialismu, tedy vytvoření třetího království – zhruba v konturách pozdější Jugoslávie -, které by doplnilo stávající Rakousko[4] a Uherské království. Spojené státy velkého Rakouska se mu, tuším, moc nelíbily. Emancipaci Českých zemí viděl v posilování autonomie, ale ne v kvadralismu – české země si stále měly udržet bližší vztah k Vídni. Byl pro všeobecné volební právo (od roku 1907 v Předlitavsku existovalo (ale jen muži), v Zalitavsku se zavést nepodařilo). Tuto reformu si ovšem podstatně ztížil uherskou korunovací, v rámci které přísahal na uherskou ústavu[5], což plán na trialismus podstatně ztěžovalo, neboť Chorvatské království patřilo pod Svatoštěpánskou korunu a jakýkoli plán na emancipaci Chorvatů by tak musel být proveden buďto vysloveně protiústavním oktrojem nebo založen na souhlasu Uherského parlamentu, který by s tímto jen těžko souhlasil.

Reformy však včas a důkladně provedeny nebyly – zejména kvůli tomu, že nebyla vyřešena otázka, zdali reformovat parlamentně a obtížně nebo oktrojem a protiústavně. A zdali by se nejdřív neměla vyhrát nebo prohrát – hlavně skončit - válka. Karel totiž nebyl dostatečně tvrdý a rozhodný. Nicméně obnovil zasedání parlamentu, což vedlo k znovurozpoutání politických bojů. Vyhlásil milost nad oběťmi procesů, které probíhaly v režii vojenské správy v prvních dvou letech války, a mezi jejiž oběti patřil mimo jiné i Karel Kramář. Snažil se zabránit německé ponorkové válce. Jenže zkáze nezabránil.

Ke konci války již nedokázal udržet domácí obyvatelstvo na uzdě. Hospodářská situace byla zoufalá, ta vojenská taky, a dohodové mocnosti dávaly čím dál více najevo, že na existenci Rakouska-Uherska už vlastně ani nezáleží. Paradoxně se tak Karel, v předchozích letech aktivně vyjednávající o míru, dostal do větší diplomatické izolace než Německo, neboť Dohodové mocnosti se rozhodly uvařit Monarchii ve vlastní šťávě a jakýkoli předčasný mír mohl tento rozpad ohrozit. Karel se víceméně stáhnul a po vypuknutí národních revolucí se už jen snažil zajistit, aby tyto proběhly klidně a bez zbytečného krveprolití.

Nejtragičtější na osudu Jeho císařského a královského apoštolského Veličenstva (abych to alespoň jednou napsal správně) je, že v konečném součtu byl snad ve všem neúspěšný. Chtěl reformovat říši, aby se zmírnily národnostní konflikty. Namísto toho se Monarchie rozpadla na několik nedůležitých ministátů, které se spolu ve svém národovectví tak dlouho hádaly a přely, až jim veškerou svobodu sebralo Německo, potažmo Sovětský svaz. Chtěl uchránit Monarchii od válečných útrap, nakonec – snad mimo Ruska a Srbska – skončilo Rakousko-Uhersko z válčících států nejhůře. Chtěl liberalizovat stát, nástupnické státy však buď jen víceméně zachovávaly úroveň nastavenou Monarchií (Československo) nebo se vydaly přesně opačným směrem (Maďarsko).

Na konec nám tedy zbyde člověk, který to „myslel dobře.“ Jestli je to málo nebo hodně, nechám na vás. Jsem nicméně toho názoru, že Karla stojí za to připomínat i v dnešní době, neboť to byl panovník, který nebyl velkým císařem, ale byl velkým a dobrým člověkem. A nedostatek velkých a dobrých lidí je k uzoufání aktuální problém.

==================================================================

[1] K čemuž se také váže otázka, proč by Monarchie nemohla být považována za demokracii.

[2] Který vedl k tak absurdním situacím jako když Němci psali do Vídně, aby nebyla znovu otevírána Říšská rada, protože momentální stav jim vyhovoval více.

[3] Vycházím z toho, že byl poslancem Českého sněmu; národnosti R-U šlechty jsou takové ošidné.

[4] Království a Země na Říšské radě zastoupené; často zkracované na Předlitavsko.

[5] Což kupříkladu František Ferdinand plánoval neudělat.

Článek vychází především ze dle mého fenomenální doktorské práce, kterou doporučuji pro hluboký vhled do vnitřní válečné politiky Monarchie:

BRENNAN, Christopher. Reforming Austria-Hungary: Beyond his control or beyond his capacity? The domestic policies of Emperor Karl I November 1916 – May 1917. London School of Economics, 2012. Dostupné online: http://etheses.lse.ac.uk/529/1/Brennan_Reforming%20Austria-Hungary.pdf

Dále:

GALANDAUER, Jan. Karel I. Poslední český král. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1998. 352 s. ISBN 80-7185-176-0.

SÉVILLA, Jean. Poslední císař Karel Rakouský. Plejáda, 2010. 216s. ISBN 978-80-87374-22-1