Peklo motoristovo

Kdesi jsem četl, že automobil přináší svobodu. Na obranu autora onoho rčení se dá uvést, že  popisoval americkou realitu dob dávno minulých, přesto však citát vyvolá trpký úsměv. Automobil přináší zoufalství, zlobu a utrpení.

Na světě existují různá parkoviště. Malá, velká, placená, vybetonovaná, stíněná stromy, nepřehledná, patrová, podzemní. A potom existují parkoviště začarovaná.

Taková ta, která se tváří, jakože jsou tady od toho, aby se dalo kde nechat auto, ale ve skutečnosti je jejich životním posláním vysávat energii všech, kteří se odváží parkovat. Mučit a trápit motoristy tato parkoviště přestávají pouze těch několik hodin před blokovým čištěním. Jinak pořád.

Snad pro konkrétnost dodám, že začarované parkoviště, které je dějištěm následujích událostí, je to pískoviště pod brněnskými trojčaty – tam, kde dřív stávaly cirkusy. Nezpoplatněná pískovo-hliněná plocha pro všechny, kdo nejsou sluhové velkokapitálu a nemohou či nechtějí si zaplatit to krásné betonové hned vedle. Druhým adeptem na začarované parkoviště bývalo to pod Á jedničkou, což je ta vysoká budova v Žabinách, která patří strojařům. O tom ale příběh není.

Slušné a vychované parkoviště by ve špičce nemělo mít volné místo žádné. Nemáš do města jezdit autem a tak. Ne tak ovšam parkoviště začarované! Začarovaná parkoviště však mají volná místa vždycky, protože parkovací místo je nejúčinnějším instrumentem psychického teroru. Vždy je alespoň jedno. Anebo velmi brzo alespoň jedno volné bude. Málokdy však více.

Pokud jsou řidiči zvířata, jsou dozajista zvířata stádová. Auta malá i velká jezdí společně v kruhu a hledají, jestli zrovna na ně nějaké místo čeká. Pěkně za sebou, dokolečka dokola. Minuty a minuty. Jako Boeingy na okruhu nad Atlantou. Díry si hrají s tlumiči a průměrná rychlost mne vrací do časů božkova parostroje. Před sebou vidím šťastlivce v Passatu, který to svoje jediné místo našel. Závistí zatínám nehty do volantu. Konvoj vzteku a zoufalství ztrácí jednoho člena; nevadí, další se vždy najde. Karavana jede dál.

Parkovištní ďábel se rád vysmívá – po pravé straně teď mám místo jak víno. Bylo by dokonalé. Leč krásné věci nám nejsou přány – oktávka není Smart nebo Corsa a já mám boční zrcátka moc rád. A tak jedeme dál. Z koleček utrpení není úniku.

Slabší jedinci konvoj opouštějí a hledají štěstí jinde, což si další bláhoví zelenáči ze světa mimo parkoviště vyloží jako uvolněné místo. Zákon zachování parkovacích míst přeci jasně říká, že pokud jeden vůz parkoviště opustí, musí po něm někde zbýt díra. Na parkoviště jsou ale zákony krátké.

Ha! Stařičký omlácený Escort zaparkovaný dvacet metrů přede mnou zařadil zpátečku! Couvací světla. Vím, jak se museli cítit přeživší Titanicu na vratkých člunech, když mlhou pronikly reflektory Carpathie. Jsem zachráněn!

Parkovištní ďábel se na svém trůnu z pokutových bloků odtažených vozů hlasitě řehtá. Jeho zlovolnost nezná mezí.

Místo tam je, to ano. A oktávka se do něj vleze. A dokonce je lidsky zvládnutelné ji tam vmanévrovat. Jenže!

Závidím sovětským tankistům poklopy třicetčtyřek. Inženýři z Mladé Boleslavi nic takového neznají a jediná cesta z vozu ven je bokem, kde bude zatraceně málo místa. Tak smutně málo. Vezmu zavděk parkováním, které mi Ďábel ve své krutosti a prohnanosti nabídnul? Mám dnes náladu na prolézačku tak zoufale málo otevřenými dveřmi? Je vůbec důstojné opouštět auto stylem odkoukaným od Toma Cruise?

Ne! Tohle proklaté místo není pro slabochy a platí zde zákon džungle. Říká se, že člověk lituje toho, co neudělal, a ne toho, co udělal. Velkopanské odmítnutí nabídnutého prostoru by stejně znamenalo další minuty v kroužícím konvoji. Kormidlo plně doleva, stroje pomalu vpřed. Oktávku sobecky natlačím k autu po pravici. Sorry kámo, ale já se taky musím dostat ven. Tady je to každý sám za sebe. Zoufalá doba žádá zoufalé činy.

Otočím klíčkem, motor zhasne a plastová lišta na dveřích řidiče se potká s Focusem, který mi dělá souseda zleva. Však od toho tam ta lišta je, že? Teď už jsem to jen já a uzoučký průchod na svobodu.

Cirkusovým způsobem se protáhnu z auta ven. Kabát se otře o oktávčin sloupek. Účet za čistírnu pošlu parkovišti. Jenže parkoviště nemá poštovní adresu. Za mnou jde taška s notebookem; naštěstí nemá potřebu se řemenem zaseknout o ruční brzdu. To tašky moc rády dělají. Ještě zkontroluji, jestli jsem auto někde neodřel. Zaplaťpámbů ne. Krokem se vzdaluji, kulisu mi dělají projíždějící auta plná chudáků, kteří takové štěstí jako já neměli.

Oktávka ještě dvakrát zabliká. Zamčeno. Je konec. Přežil jsem. Už nikdy více. Dal bych si panáka.

Jenže to se s autem nesmí.