K Evropě obchodujících států paní Splítkové

Jelikož autorka neotevřela diskusi, reaguji tímto způsobem, neboť mám za to, že její text si polemiku zaslouží.

Text paní Splítkové ( https://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=680688 ) je v  kritikou Evropské unie v návaznosti na nedávné usnesení Evropského parlamentu ohledně úrovně právního státu v Maďarsku. Namísto stávajícího (unijního) nastavení představuje autorka koncepci jinou.

Paní Splítková se ve svém textu přihlásila k myšlence absolutně severénních států, které spolu vzájemně obchodují a uzavírají celní unie a svobodně obchodují s každým, s kým chtějí. Takové státy se potom nesdružují do velkých mezinárodních a nadnárodních organizací, neboť by tím přišly o svoji suverenitu, jelikož by staly závislými na těchto organizacích (potažmo jejích ostatních členských státech), v důsledku čehož by nemohly vůbec plnit své funkce a to vnitřní i vnější.

Podle paní Splítkové by takové státy neměly hlídat své sousedy (například v lidskoprávních otázkách) a obecně by neměly zasahovat do vnitřních záležitostí ostatních států, protože jak autorka píše: svoboda jednoho státu končí na hranicích druhého státu.

Zapomeňme na obvyklá klišé o nevolených a neodvolatelných úřednících - ústředním problémem autorčina náhledu se jeví býti jeho zastaralost odmítající zohlednit realitu moderního globalizovaného světa.

Jedním z často akcentovaných cílů Evropské unie je právě vyvažování nebo vypořádávání se s globalizací (někdy také ochrana členských stáů před globalizací). V globalizovaném světě přináší jednání států i mimostátních subjektů velmi pravidelně dopady, které nezasahují toliko území původního státu, ale i států jiných; často potom i států docela nezúčastněných. Hypotetickým příkladem  (jsem si vědom ošidnosti hypotetických příkladů, ale jako ilustrace myšlenky to postačí) by mohla být kupříkladu situace, kdy stát na svém území legalizuje tvrdé drogy. Ač tento krok nepochybně míří toliko na území legalizujícího státu, lze předpokládat, že bude mít faktické dopady i pro státy sousední. Pro ty bude totiž vzhledem k nově zavedené snadnosti obstarání drogy v legalizujícím státě a vzhledem k obrovskému objemu zboží a lidí cestujícím mezi tímto a sousedním státem mnohem obtížnější zabránit propašování tvrdých drog na své území. Bude velmi těžké vyargumentovat, že toto opatření nemá dopad i na stát, který nicméně jeho přijetí v Evropě obchodujícíh států nemůže jakkoli ovlivnit. Evropa obchodujících států k tomuto problému nenabízí žádná řešení mimo bilaterálních dohod, které se ale budou státům hledícím naplňovat toliko své zájmy často docela obtížně uzavírat právě pro konflikty těchto zájmů.

Paní Splítková se tedy mýlí, když píše, že by státy sdružující se v nadnárodní organizaci vůbec nemohly plnit své funkce. Zdá se, že je tomu právě naopak – stát kategoricky odmítající spolupráci spojenou s přenesením části svých kompetencí na mezinárodní či nadnárodní organizaci se ocitá v situaci, kdy o jevu projevujícím se na jeho území nemůže nijak rozhodovat. Pokud je pak účelem demokracie, že lidé rozhodují o otázkách, které se jich týkají, není fakticky míra demokracie nižší v tom izolovaném státě , který o mnoha záležitostech jeho se týkajících rozhodovat nemůže, byť s praporkem s nápisem suverenita mává usilovněji než ty zúčastněné?

V kontextu úlohy (úloh) EU bylo použito docela povedené spojení managing interdependence, tedy řízení vzájemné závislosti. Jde v zásadě o to, že EU nabízí svým členům fórum, na kterém můžou řešit otázky, které by se vzhledem k jejich provázanosti a složitosti jen obtížně řešily jednostranně či prostřednictvím dvoustranných jednání. Jenže tento zásadní aspekt EU paní Splítková (ale v tom není sama, oni jej zvesela ignorují i ti, kteří v českém veřejném prostoru o EU mluví nejčastěji) nezohledňuje. Stejně tak autorka ignoruje důležitou skutečnost, že EU není nějaká externí od států odpojená entita (viz autorčino nařízení zvenčí), ale státy na jejím fungování samozřejmě participují. Jinými slovy: i my jsme EU.

Je přitom přirozené, že řešení společných záležitostí vyžaduje také nastavení mechanismů, kterým budou rozhodnutí přijímána a eventuelně vynucována. A ačkoliv se mnozí lidé zaklínají konsensem (aby stát nemohl být přehlasován), tento mechanismus musí být také alespoň základně akceschopný. Což konsensuální rozhodování – jak ví každý, který se ve velké skupině zkoušel na něčem dohodnout – není.

Text paní Splítkové nicméně kulhá i z dalšího důvodu – autorka paradoxně svým přístupem Maďarsku jeho suverenitu upírá. Pakliže paní Splítková namítá, že lidskoprávní standardy různých zemí mohou být rozdílné (jistě mohou), konkrétně vzhledem k Maďarsku ignoruje, že se tento stát dobrovolně zavázal plnit standardy jiné – ty Evropské. Pokud proti dodržování těchto závazků stavíme suverenitu, fakticky tak zpochybňujeme možnost států se vůbec k něčemu zavazovat.

Dosažení těchto standardů bylo v podobě kodaňských kritérií vyžadováno jako podmínka pro vstup do EU. Nelze přitom připustit možnost, že po úspěšném vstupu do Unie již tyto standardy dále dodržovat není nutné; takový přístup by šel proti smyslu těchto požadavků (tj. mít v EU státy vyznačující se nějakým standardem ohledně úrovně právního státu). V současné době je tento závazek od účinnosti Lisabosnké smlouvy explicitně zahrnut do primárního práva (debata, zdali tam byl i předtím, by mohla být zajímavá). Relativismus ohledně hodnot (ať si to Maďaři dělají jak chtějí) ale toto ustanovení zbavuje jakéhokoli účelu a činí z něj toliko prázdnou proklamaci, což by bylo docela zvláštní, uvážíme-li, že unijní právo k vynucování dodržování těchto standardů nabízí mechanismus.

Pokud tedy Maďarsko bráníme odkazem na jeho suverenitu, říkáme, že státy nemusí dodržovat, k čemu se zavázaly. Zde se totiž nestrká nos do záležitostí jiného svrchovaného státu – pokud se stát vůči nějakému jinému celku zaváže něco dodržovat, přestává to být výlučně jeho záležitostí.

Navíc nelze přisvědčit ani tomu, že by i bez onoho zavázání byly lapsy právního státu toliko záležitostí toho kterého státu. Takové lapsy se samozřejmě mohou dotknout i ostatních členských států Unie, zejména ve spojitosti s principem vzájemné důvěry (já pán, ty pán v rámci členských států EU).

Paní Splítková představuje vizi, podle které by se státy v Evropě navzájem neovlivňovaly. Taková Evropa již ale nemůže existovat.