K nepovedenému článku pana Krále, aneb o špatné kritice špatného rozhodnutí ve věci E.S.

Několik poznámek k tomu, jak se nemá dělat kritika soudního rozhodnutí. A taky o tom, proč se pan Král mýlí, když tvrdí, že Evropský soud pro lidská práva řekl, že Mohamed nebyl pedofil.

Pan Král vydal krátký komentář k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“ či „Soud“) ve věci E.S. proti Rakousku, ve kterém Soud řešil, zdali postup rakouských orgánů proti stěžovatelce E.S. z důvodů jejích výroků o pedofilii proroka Mohameda byl či nebyl porušením jejího práva na svobodu projevu.

K tomuto článku mám spoustu výhrad, většina z nich ale souvisí s tím, že pan Král zřejmě nepovažoval za důležité si před svoji kritikou předmětné rozhodnutí vůbec přečíst, v důsledku čehož docela hodně věcí buď nepochopil, nebo ignoroval.

Nechci nicméně, aby můj článek byl brán jako obhajoba rozhodnutí a odůvodnění ve věci E.S., jelikož to rozhodnutí se zdá být skutečně špatné (k tomu například tento docela trefný článek nebo podrobnější kritika tady nebo zajímavý článek a zajímavá diskuse tady); je spíše kritikou líného, nezodpovědného a veskrze mělkého přístupu ke kritice soudních rozhodnutí jako takových. Takový přístup totiž nepomůže nikomu a ničemu.

Za prvé, pan Král opakuje, že Mohammed byl pedofil, protože přeci píchal devítileté holčičky. Doslova potom uvádí, že jsme se „přesunuli do doby, kdy politická korektnost zvítězila nejen nad statistikami a studiemi, ale i nad prostými slovníkovými definicemi. Jednoduchá a známá pravda, tedy že když sexuju s dětmi, jsem pedofil, přestala platit.“

Jenže konkrétně toto soudy řešily. Přesněji řečeno: rakouské soudy vyložily pojem pedofilie nikoli nepředvídatelně, ale souladně např. s definicí používanou Světovou zdravotnickou organizací (odst. 17), tedy jako sexuální preferenci předpubertálních dívek. Paní E.S. však nijak nedoložila, že Mohamedův zájem o Ajšu byl založen právě na tom, že ještě nedosáhla puberty (odst. 18 a 54).

Je možné, že je takový přístup k výroku o pedofilii až příliš formalistický, ale je absolutně nepochopitelné, že pan Král kritizuje ESLP za dobu politické korektnosti vítězící nad statistikami i slovníkovými definicemi zrovna v situaci, kdy by kritizovatelný byl právě přílišný důraz na slovníkovou definici. Nanejvýš paradoxní je potom zaklínání se prostými slovníkovými definicemi a jednoduchými a známými pravdami, když pokusy dopídit se toho, co to vlastně pedofilie je, skončí téměř vždycky právě u obecné sexuální preference. Což ostatně pan Král ví, protože si přesně takovou definici zkopíroval do úvodu svého článku; potom na ni však zřejmě zapomněl. Tak jako tolikrát jsme tedy svědky toho, že jednoduché a známé pravdy jsou tahány ze vzduchoprázdna a jsou vším, jen ne jednoduchými a známými pravdami.

Za druhé a důležitěji – těžiště mírně zmateného článku pana Krále potom leží v tom, že ESLP konstruuje jakési výjimky pro Mohameda, potažmo Islámské náboženství. Jenže to taky není pravda.

Soud se v rozhodnutí několikrát (odst. 44, 50 a 58) odvolává na doktrínu prostoru pro uvážení (margin of appreciation); v posledním odstavci ji dokonce výslovně zmiňuje jako základ svého rozhodnutí. Tato doktrína stanovuje, že Soud nechává určitý prostor státním orgánům rozhodnout o otázkách týkajících se Úmluvy (pozn. aut.: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně Evropská úmluva o lidských právech). Jinak řečeno, i když by měl Soud třeba na věc jiný názor, tento nevysloví, pokud neshledá názor státu natolik špatný, že jde již o překročení konkrétní šíře prostoru pro uvážení.[1]

Šíře prostoru pro uvážení je potom dána různými faktory, například nakolik jednotně je daná otázka upravená ve smluvních státech, jaká je povaha zájmu sledovaného státem (například co se týče morálky a její ochrany, Soud ponechává prostor pro uvážení státům širší [2]), jaká je šíře veřejné diskuse na toto téma atd.; navíc konkrétní články Úmluvy mohou mít své „vlastní“ faktory tuto šíři ovlivňující. Například v rámci čl. 8 Úmluvy (ochrana rodinného a soukromého života) soud přiznal otázce zákazu homosexuálního styku velmi úzký prostor pro uvážení, protože zákaz se dotýká nejvíce intimního aspektu soukromého života.[3]

Úplně ve zkratce, polopatisticky a neúplně – pokud nějaká otázka spadá do prostoru pro uvážení, Soud ji nebude řešit, protože má za to, že si ji konkrétní stát lépe vyřeší sám. Pro příklad: ve věci Vo proti Francii se soud odmítnul zabývat otázkou, od jakého věku nenarozenému dítěti svědčí právo na život.[4] A shledal, že je jen na státech, aby tuto otázku upravily, a odmítnul direktivně stanovit jednotnou hranici. Jedním z důvodů totiž je, že systém Úmluvy sdružuje 47 smluvních států, zahrnujících státy od Španělska po Rusko a od Spojeného království po Turecko. Konkrétní řešení některých kontroverzních otázek by tak mohlo mít pro soudržnost celého systému nepříznivé následky.

Jak je to relevantní? Je to důležité k pochopení toho, o čem ESLP vlastně rozhodl. Pakliže pan Král míní, že ESLP konstruuje jakési neopodstatněné výjimky pro proroka Mohameda či protěžované náboženství, lze docela s jistotou říct, že se mýlí. ESLP totiž stricto sensu nerozhoduje o tom, jestli je kritika Islámu v Evropě zakázaná, ale zdali může v tomto konkrétním případě Rakousko postupovat tak, jak postupovalo. ESLP tedy rozhodně tímto rozhodnutím neříká, že kritika Mohameda či Islámu je zakázaná; to totiž z rozhodnutí vůbec neplyne.

Pokud něco, lze z rozhodnutí snad dovozovat, že se ESLP na eventuální potírání rouhání nedívá tak nepřátelsky, jak se z jeho předchozí rozhodovací praxe mohlo zdát. Jenže to – přestože se odůvodnění rozhodnutí E.S. rouhání věnuje docela dost – pan Král nijak nezmiňuje a nevyužívá (patrně proto, že to rozhodnutí nečetl). Tam, kde bychom čekali argumenty ohledně něčeho, co Soud skutečně řekl, zůstáváme u prázdných floskulí o politické korektnosti či neomarxistické levici.

Pan Král si podle slavného soudu upravuje definici pedofilie. Ironií zůstává, že Soud k té definici vlastně vůbec nic neřekl.

Trochu šířeji je nejčastější reakce rozhořčených kritiků vlastně docela vtipná – obecně se proti ESLP namítá, že je příliš aktivistický, protože leze státům do jejich vlastních věcí; zejména například ve věcech souvisejících s LGBT komunitou či adopcemi. V ČR jsme to asi nejvíce pocítili, když nám Soud řekl, abychom nediskriminovaly Romy [5] V případě paní E.S. ale právě naopak voláme po tom, aby ESLP zasáhl a státům řekl, jak si to vlastně mají dělat.

Na závěr bych snad jen zopakoval, že tento článek není obhajobou rozhodnutí. Kritiku na něj však psát nehodlám, protože bych jen opakoval argumenty uvedené v těch třech článcích nahoře. Doporučuji tedy případným zájemcům, aby si je pročetli.

Je to vlastně jen takové povzdechnutí. I kritika se dá dělat alespoň trochu poctivě a pořádně. Jenže vršení efektních slov jako neomarxistická levice, silou protlačených ironií, špatných vtipů a obecně nadužívání spíše diskutabilních argumentů může vést k tomu, že ona kritika ve své podstatě vlastně žádnou kritikou není. Zbude jen nicneříkající výkřik.

[1] Kmec, J., Kosař, D. Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012.  s. 89.

[2] Handyside v. Spojené království, odst. 48

[3] Dudgeon v. Spojené království, odst. 52

[4] Vo v. Francie, odst. 48

[5] D. H. a ostatní v. Česká republika