Prapodivný defétismus ochránců české kultury

Česká kultura, po tisíciletí hájený poklad národa českého, je ve smrtelném nebezpečí. Vše, co je nám drahé: naše hodnoty, myšlení tradice, národní paměť – to vše čelí hrozbě větší, než cokoli, s čím jsme se v minulosti setkali.

Kultura, zejména ta česká (ať už je to cokoli) je v poslední době téměř všude. Zejména ve spojení s nebezpečím, které ji hrozí ze strany příchozích migrantů, kteří by se mohli – ale mnohem pravděpodobněji to neudělají – usadit na našem území a svým podvratným konáním podkopávat a ničit naše po staletí pěstěné zvyky. Jak řeklo Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo v moudrém projevu: přináší s sebou kulturu vrahů a náboženské nenávisti; musíme být tedy velice obezřetní.

Jenomže ve všech těch hrdě vztyčených vlajkách zaniká jedna prapodivná premisa, která žene všechna ta shromáždění lidí strachujících se o odkaz Havlíčka a Gellnera. Totiž ta, že česká kultura nemůže tento hypotetický střet přežít, a že je nutné ji chránit tím, že podobný střet vůbec nedopustíme. Jakožto člověk s jistým vztahem k našemu způsobu života a zejména historii mne nenapadá nic, co by tuto naši kulturu více uráželo a shazovalo.

Kultura se v čase mění, ale jakožto Češi jsme přežili mimo jiného i reformaci, protireformaci, Francouze, Habsburky, multikulturní c. a k. monarchii, nacismus i komunismus, až jsme došli tam, kde jsme teď. A najednou se začíná burcovat, že na rozdíl od nacistů položí Čechy na lopatky pár tisícovek přivandrovalců bůhví odkud.

Jistě, na rozdíl od lidí s plackami na bundách nejspíš imigranti nemají vyjasněno, zdali se staví na Gollovu či Masarykovu stranu ve sporu o smysl českých dějin; taktéž po nich nejspíš marně budeme požadovat rozbor Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské; a dlouho bychom čekali na jejich názor na Austroslavismus, Spojené státy Velkého Rakouska či normalizaci. Ba co hůř, možná nepůjdou ani na Plzeň a talián. Jenže i přes tyto – vpravdě hrozivé – hodnotové rozdíly je naznačování, že by tito lidé byli nebezpečím převyšujícím německé pancíře a sovětské lokaje, v lepším případě těžkým přeceňováním jejich významu, v horším smutný nedostatek víry ve význam vlastní.

Požadujeme, aby se příchozí a hosté podřídili a obdivovali naší kultuře. Jenomže tato je jim z definice uzavřena, protože oni přeci pro ni představují nebezpečí. Dostáváme se tak do poněkud schizofrenní situace, kdy chceme, aby se přespolní užasle zajíkali z krásy naší princezny, ale princeznu nepouštíme z věže, protože předpokládáme, že v okamžiku, kdy tak učiníme, přijde princezna ve vteřině o věneček. A vzhledem k tomu, že pohled na stěny věže není nijak zajímavý, a mimo něj vidí přivandrovalec jen špičky halaparten, odchází zklamaný. A my se divíme, čím to je, že nesepisuje písně o její kráse. A ještě bych mohl dodat, že dokud tu cizinec nebyl, po princezně z poddaných nikdo ani neštěkl.

Nechci předstírat, že zde nebudou žádné problémy – každý jistě pamatuje, kterak se Rakousko-Uhersko rozpadlo asi tři a půl minuty poté, co Říšská rada schválila 15. července 1912 zákon č. 159, kterým se přívrženci islamu podle hanefitského ritu uznávají za náboženskou společnost – ale je to pesimismus, defétismus a především strach z konfrontace od těch, kteří myslí, jak ochraňují vše, co je české, který bude našim hlavním problémem.

Neméně důležitou otázkou je, zdali je vůbec z pohledu přivandrovalců o co stát. Český člověk možná při pohledu na vlající vlajky myslí na Demla, Masaryka, Riegra, Kunderu, humanismus, zlaté české ručičky či empatii nebo všechny myslitelné úspěchy českých osobností; je naplněn pýchou při vzpomínce na inženýry, vědce, státníky, filantropy; jakož i na všechny ty nesporné úspěchy či oběti, které v historii nesl na svých bedrech obyčejný český lid; ale jak k tomu má přijít přespolní, který je hned po příchodu vystaven pohledu na pitomce, kteří všechno to jmenované (a ještě mnohem víc) bez mrknutí subsumují pod hysterické vřískání ‚Čechy Čechům?‘

Ono to celé vypadá, že se tito lidé zaštiťují něčím, co je dalece přesahuje; snad v naději, že v tom obřím a skvělém celku zanikne jejich vlastní strach či neukotvenost. Ne, na strachu není nic špatného, ale není potřeba jej maskovat domnělou ochranou něčeho, co vaši vůbec ochranu vůbec nepotřebuje. Přežili jsme horší, jsme tu a ještě nějaký čas budeme; a nepotřebujeme k tomu fangličkářství ani pokřikování hesel vytažených z učebnic dějepisu. 

Jeden německý dramatik kdysi napsal hru, ve které jedna z postav ve chvíli zamyšlení pronáší: „Wenn ich Kultur höre, entsichere ich meinen Browning!“ Ačkoli je původní kontext úplně odlišný, nemůžu se při pohledu na český veřejný prostor a lidi, kteří toto slovo s takovou oblibou pronášejí, ubránit pocitu, že na té větě přeci jenom něco bude.