Posedlost demokracií, smyslu navzdory

Tatíček Masaryk si kdysi stěžoval, že by ta demokratická země ještě chtěla nějaké demokraty. Může spát klidně, neb po brexitu se jich objevila v Čechách spousta. Jako hrdinných partyzánů poté, co Rudá armáda vykopala Němce.

Několik posledních dní se na internetu a jinde vyskytuje vývojově nový homo democraticus (Tocqueville promine). Ten se od moderního člověka neodlišuje počtem obratlů, objemem mozkové hmoty nebo něčím podobným, ale jeho vrozenou, bytostnou a absolutní oddaností ideálům demokracie, které projevuje zejména zbožštěním výsledku britského referenda. Zpochybňování správnosti dosaženého rozhodnutí, správnosti metody užité k dosažení rozhodnutí, závaznosti referenda a především možnosti opakování referenda jsou ostře odsuzovány, protože jdou proti samotné podstatě demokracie. Na tohle staří Athéňané víčka přeci nesbírali!

Jenže tato pozice je jednak špatná – fajn, to není tak hrozné -, ale především těmito „demokraty“ účelově zneužívaná k podpoře světonázoru, který s demokracií tak, jak ji známe ve 21. století, nemá moc společného.

Zdůrazňovaná linka je, že britský lid si vystoupení z EU přál a basta. A reprezentování lidu nadpoloviční většinou z hlasujících je bezvýhradně víc než cokoliv jiného na světě. Vox populi, vox dei. Jenže to je hloupost. Vůli lidu nezpochybňuji, ale měla by mít nějaké náležitosti - především by měla být alespoň do určité míry určitá a do určité míry stabilní či stálá.

Už před samotným referendem se objevily analýzy, kterak výsledek ovlivní počasí. Spousta mladých se nedostavila. Hned po referendu se někteří lidé, kteří chybně pojali referendum jako možnost došlápnout si na Camerona, začali dovzdělávat a zjišťovat, co že to vlastně zvolili. Aby si potom začali trhat vlasy. A hned po referendu začali lidé objevovat, že jim jedna strana kampaně lhala a druhá je až příliš strašila. Došlo se k tomu, že až 6 procent lidí by asi volilo jinak. Kdyby se obtěžovali otevřít google.

A tím se dostáváme k hlavnímu problému: pokud by referendum – o jedné z nejdůležitějších myslitelných věcí – o týden později zřejmě dopadlo jinak než to původní, jak může jakýkoli „demokrat“ s klidným srdcem vážně označit to původní za demokratické a vypovídající, ergo hodné následování a respektování? Toto není demokracie, ale ruleta s tím, jak se kdo vyspal.

„Demokraté“ dále systematicky sestřelují všechny návrhy na opakování referenda. Zdůvodněno je to všelijak, od legitimních námitek až po ty hloupé; a suverénně nejhloupější uváděný důvod je, že druhé referendum by bylo nedemokratické – nesmysl takových rozměrů, že se necítím povinen to dále komentovat. Čert vem opakování referend, nicméně je docela vypovídající, že ve všech možných diskusích a debatách nikdy nezazní jedna věta, kterou by člověk při obhajobě vůle lidu očekával: „tak ať, vůle lidu je vystoupit z EU, stejně to dopadne stejně.“

To je důvod, proč je homo democraticus člověk v konečném důsledku ideálům demokracie na sáhy vzdálený. Vůle lidu pro něj není něco, co má způsobilost a legitimitu určovat směřování politiky, ale spíše momentálně vhodná procesní brzda, která drží oscilující mínění tam, kde jej chce mít; ale tam, kde už třeba vůbec nemusí být.

Tragédií není fakt, že bylo vypsáno referendum (protože setrvání v EU – na rozdíl od NATO a podobných legrací – asi spadá pod to, co by asi v referendu mělo býti rozhodnuto; tedy když už má někdo potřebu dělat referenda. Jestli bylo rozumné brát si Evropu a vlastní obyvatelstvo jako rukojmí pro řešení vnitřních politických problémů (nebylo) je jiná otázka), ale žalostně a neomluvitelně nízko nastavená laťka, kterou je pro úspěch nutno překonat.

„Ha ha,“ namítne někdo. „A kde je tedy potom hranice pro stabilní názor společnosti?“ Na to se nedá odpovědět – nelze říct, že by to bylo 60 nebo 72,3 procent -, ale je docela jasné, že to není prostá většina z hlasujících.

„No jistě,“ namítne někdo jiný. „Ale volby také mohou dopadnout těsnou většinou a nikdo je neopakuje pro nízký rozdíl.“ Ano, to jistě. Nicméně volby se v pravidelných intervalech opakují a – při vší úctě k důležitosti zemí – nemá aktální složení vlády takovou důležitost jako setrvání či nesetrvání v Unii. Stejně tak jako vystřídání vlád nevyčerpává stát tolik jako přistupování a vystupování z Unie každé druhé volební období.

Proč je prostá většina hlasujících brána jako modla? Je homo democraticus znepokojen legislativním procesem pro příjímání ústavních zákonů? Protože tam mu také prostá většina nepomůže. Jaké to hrozné omezení suverénního lidu! Doslova příšerná instituce je potom Ústavní soud, kde patnáctka aristokratických soudců může celý Parlament (lid) v mezích zákona poslat do patřičných mezí. A dalo by se – myslím vcelku úspěšně – argumentovat, že běžná změna ústavy dopadne na obyvatele méně než vystoupení z Unie. A nakonec, budí se tento člověk zpocený, když se mu zdá o druhém odstavci článku 9, který lidu možnost rozhodování o některých věcech odebírá úplně? To je pak úplné dílo ďáblovo; tfujtajbl.

Moderní státy politická rozhodování řídí, brzdí a obrušují vcelku komplexním systémem procesních podmínek a různých výborů a skupin, které se na rozhodování z všelijakých důvodů podílí. I přes to se někdy rozhodne špatně nebo se napíše paskvil. Jak má potom dopadnout všelidové hlasování, které tyto podmínky a brzdy nijak neovlivňují? Je povinností státu, aby proces rozhodování nastavil tak, aby došlo k minimalizaci špatných a uspěchaných, tedy pro stát nebezpečných rozhodnutí.

To neznamená, že by měl znemožnit některá rozhodnutí a znemožnit vystoupení z Unie, ale když se jednou rozzlobím na manželku, nemělo by to hned skončit rozvodem. Pokud si myslím dlouhodobě a jsem přesvědčen o tom, že mne manželství ubíjí, tak prosím, hledejme si rozvodové advokáty. Ale proboha nehledejme je v případě, kdy jsem na to, že manželka je koza, došel o půl druhé ráno při mačkanici v rozjezdu. Ráno byste u čaje mohli dojít k tomu, že o ten rozvod zase tak moc nestojíte. A pak se budete cítit trapně.

Člověče, přestaň s ódami na demokracii. O tu tady nejde. Jde o kopnutí si do Unie. Ostatně jako vždy.