O hranicích, které jsou děravé jak ementálský sýr. A o tom, jak se to ČR rozhodla řešit. Vox populi, vox Dei.
Na sedačce málem umírám mrazem. Nasazuji u Parpsku, mazat nemusím – mám takové ty důchodcovské vroubky na skluznici. Tak ještě Tatranku a hlt slivovice.
Z Paprsku vede asi sedmnáctikilometrový okruh, který - snad proto, že se klikatí přesně tam, kde leží česko-polská hranice – je nazýván Šengenem. Chvíli v Polsku, chvíli v Česku. A pak zase v Polsku. A v Česku. Docela mezinárodní.
Vybíhám do kopečka. Trochu to klouže, ale nevzdávám - čest je čest. A navíc mi nic jiného nezbývá, neb vosky jsem stejně nechal doma. Tak vzhůru do toho! Cesta se klikatí pod zasněženými smrky, přes zmrzlé koruny prosvítá polední slunce. Celé je to jako z pohádky. Akorát by mohlo být trochu větší teplo.
Aha! Jsem tu správně, už vidím ceduli ‚pozor státní hranice.‘ Vedle cedule – tedy přesněji řečeno za ní – stojí dva uniformovaní muži. Haha, průzkumáci maj asi cvičení, řeknu si. Průzkumáci maj polský domovenky na rukávech. Oukej.
„Dzien dobry,“ zahuhlám. Slovan všude bratra má, tohle ještě zvládnu.
Polák mi odpoví a já zjišťuji, že s bratrstvím to nebude tak žhavé, neb mu nerozumím ani slovo. Zbaběle požádám o angličtinu, kterou polský uniformovanec naštěstí vládne. Prej chce občanku. Oukej, tak fajn, no. Sundávám rukavice a batoh, tahám peněženku a hrdě ukazuji občanský průkaz občana České republiky. Polák kývne a ustoupí ze stopy.
Ježiši Kriste, to jim nemůžou udělat školení na to, že do stopy se v pohorkách nešlape?!
Běžím dál po trase, jenže ta se po sto padesáti metrech stáčí zpět do České republiky. A hele – my tam taky máme vojáky. Nekriticky a vlastenecky uznám, že naši mají hezčí uniformy. Jenže po mě chtějí stejnou občanku jako jejich polští kolegové.
„Cože?“ táži se?
„Překračujete státní hranici. Hranice není holubník a není tady pro srandu králíkům. Pořádek musí bejt. Kde bychom byli, kdyby si každej přecházel, jak se mu zachce? Pan král musí vědět, kdo se mu cpe do země; nelegály tady nechceme,“ řekne sebejistě, jako by snad ochrana hranic nebyla nařízena teprve před týdnem.
„Ty vole, to nevidíš, že jsem bílej?“ ptám se rozčileně a divoce gestikuluji hůlkou.
„To je teď každej, protože je kosa a všici maj jinovatku na tváři. A vůbec, mluvíš s orgánem. Tak naval.“
„Ježiš, brácho, ty seš ale případ.“ Nicméně občanku mu stejně ukážu.
Četař Pokorný se podívá na průkaz a milostivě mne pustí do ČR. Snad jen pro formu si ještě přísně změří můj bágl. Snad nebude chtít, abych ukazoval termosku a vylíval čaj. Ne, nechce.
Jenže co naplat, že mne četař Pokorný povolil přechod hranice, když stopa za dalších tři sta metrů míří opět do Polska a tam už na mne čeká porucznik Sadowsky. A copak tam dělá? Stráží hranice. S občankou v ruce překonám i jeho. Jenže ta trasa je k uzoufání klikatá, takže na legitimaci čekají ještě praporčík Černý, kapral Wieczorek, rotmistr Sláma, sierzant Sobczak a četař Dvořák. Všem prokazuji totožnost a běžím dál. Dnes už jsem ušel snad pět kilometrů. Hurá!
V kopci stojí rolba a za ní asi šest dalších běžkařů. Doběhnu k nim, jeden mi nabídne svařák.
„Co se děje?“ ptám se dobrodince se svařákem.
„Dál to nejede, stopa tady končí. Fakt už dál není,“ povídá.
„A proč? Stalo se něco?“
„Poláci kontrolujou rolbu, co protahuje stopu. Na kontraband. A jestli se tam někdo neschovává.“
Děkuji, ministerstvo vnitra! Fakt bezva. Příště jedu na Červenohorský sedlo.
