Prosí-li žebrák o almužnu a nemáte-li v úmyslu mu něco dáti, jděte dále, nevšímejte si ho. Taky se na něj nesluší se obořiti. To řekl Guth-Jarkovský, prvorepubliková autorita etikety a turistiky.
Potkal jsem jednou na Masarykově (to je ulice, co vede ze Svoboďáku k Hlavasu) staršího dlouho neholeného pána v zašpiněné lyžařské bundě. Jak už to tak bývá, zahlédl mne, zhodnotil jako potenciálně laskavého člověka a vyrazil přímo ke mně (musím si asi taky pořídit špinavou lyžařskou bundu), aby mne požádal o nějakou hotovost. Jestli by bral i kartu nebo bankovní převod nedokážu říct; vždycky se zapomenu zeptat.
Když k vám vyrazí žebrák, je to vždycky hrozné neštěstí. Nietzsche o žebrácích velice správně tvrdil, že by se měli zrušit, protože je otravné jim dávat, a protože je otravné jim nedávat. V takové situaci vám nikdo neřekne, co máte vlastně dělat. Žebrákovi nic dát nechcete a bylo by nejlepší, kdyby jste jej vůbec nepotkali - to je jasné. Jenže nedávat, když stojí před vámi a kouká na vás, je zase otravnější než mu něco přeci jenom dát.
A kolik vlastně? Dvoukoruna je výsměch, pětikoruna je pořád dost málo, desetikoruna by byla fajn, ale ta v peněžence nikdy není, a dvacetikoruna je už bez osmi korun velká dvanáctka. Vyšší nominální hodnoty řešit netřeba; nejsem Vanderbilt ani Matka Tereza.
Ke cti onoho žebráka nutno dodat, že mne nestavěl před hrozivá morální dilemata, ale šel přímo k věci, totiž zdali pro něj nemám nějaké drobné. Takhle implicitně je to lepší.
V Rumunsku mají ve městech cedule, na kterých stojí, že se zakazuje dávat žebrákům peníze; zejména proto, že tyto peníze velmi zřídkakdy končí v kapsách samotných žebráků. Rozhlédl jsem se po Masaryčce, a protože podobná cedule nikde nestála, věnoval jsem mu dvacetikorunu (jó, kdybych měl desetikorunu…).
Milý pán vzal minci, usmál se a potom mne ujistil, že si za to určitě nekoupí alkohol či cigarety. A řekl to tak krásně, že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby vytáhl detailní plán, jak dvacetikorunu zhodnotí na New Yorkské burze. Pěkně s grafy a čísly a tak. Rozloučili bychom se a potom bych jej za sedm let v létě potkal na Kanárech, kde by byl na dovolené. Odsunul bych zmrzlinový pohár přede mnou, kývl bych na něj s úsměvem, ve kterém je pochopení, on by se taky usmál a pokračoval by ve čtení Financial Timesů. A já bych věděl, že dvacetikoruna posloužila ušlechtilému účelu.
Nepochybuji, že to myslel dobře. Asi měl za to, že se to tak nějak očekává, že by mu chodci třeba nic nedávali, kdyby z toho měly být nakonec jen Svijany. Že mu lidé přispívají, aby si mohl koupit něco užitečného. Za pětku či dvacku. Jasný.
Jenže já si uvědomil – anebo taky až později v průběhu dne -, že je mi to naprosto jedno. Minci nedostal z toho důvodu, že bych do něj chtěl investovat, že by mi na něm nějak záleželo, že by mi ležel na srdci jeho další osud, anebo že bych byl přílišně štědrý. Dostal ji prostě proto, že si o ni řekl. A že mi bylo nepříjemné mu ji nedat. Dostal ji, je jeho, a co je mi do toho, co si dělá s vlastními penězi? Ať žebrá třeba na bourbon.
Když jsem si takto ujasnil, že je mi jeho další existence dočista volná, napadlo mne, že by bylo vlastně docela zajímavé, kdyby mi budoucnost vynaložených financí předestřel docela opačně. „Pane, nemáte náhodou nějaký drobný? Koupil bych si dvě piva a vypil bych si je v podvečer na lavičce pod Špilasem.“
A ta představa by mne roztesknila a otevřela mé srdce. Zejména proto, že piva piji. A někdy i pod Špilasem.
