Jak krásné by bylo, kdybychom všichni mohli být Mirky Dušíny. Dávali bychom dárky Petrovi Macháčků, jež má příští týden narozeniny a jeho maminka přišla o zaměstnání, zachraňovali mladíky skákající pod rozjeté lokomotivy, stavěli děvčatům klubovny z bedýnek, sbírali peníze na uprchlíky ze zabraných území, pomáhali na žních a třeba nakonec dostali vlajku od blonďaté Vlasty.
Článečky o dobrých skutcích se už do Hlasatele zasílat nedají a z těch dob zbyly jen černobílé fotografie. A na rozdíl od starých fotografií, dnešní svět není černobílý.
To ale není bez dalšího ku škodě. V šedivém světě nic nezáří tak jako čistý charakter. A zazářit je v době virtuální docela jednoduché. A tak jako rytíř potřebuje devítihlavou saň, je třeba najít nějaké zlo, proti kterému se dá vymezovat.
Obyčejní člověkové nejsou zlí nebo dobří; jsou slabí a jsou obé. A jejich postoje, stanoviska a všechna ta další vzletná slova vycházejí z kompromisů, ústupků, váhání, pochyb a další množiny stejně vzletných slov. Jenže kompromis nebo cokoli „někde uprostřed“ má jeden fatální zádrhel – je v něm něco z druhé strany. Což je docela nešťastné v okamžiku, kdy je vaší protivou čisté zlo. Musíte potom zákonitě dojít k závěru, že jste taky trochu zlí.
Dobří lidé neřeší složité problémy, neváží obě strany a neuznávají, že neexistuje dobrý kompromis, a že vždycky nám zbude jenom ten nejméně špatný. „Je to těžký a asi blbý, ale...“ odhazují jako nicneříkající alibistickou formulku a po hlavě se vrhají proti zlu, ať už jsou to Směrnice, politické strany, myšlenky, skupiny lidí nebo cokoliv, co je momentálně zlé. Pochyby neexistují. Šedá není; jen černá a bílá. Deus vult.