Jan Burda

Islám, demokracie a lidská práva – pseudoakademické zamyšlení

2. 04. 2017 17:29:31
Je Islám a demokracie, lidská práva a mír protimluvem nebo je docela dobře možný? A kdo vlastně za všechno může? A také přeneseně o tom, proč by se Islám neměl zakázat a lidé neměli deportovat na základě hospodské argumentace.

1. Úvod

Toto zamyšlení je označeno jako pseudoakademické, jelikož na rozdíl od většiny zdejšího osazenstva nejsem odborníkem na religionistiku, politologii a sociologii a nemám vřelý vztah k selskému rozumu, takže text vychází především z prací jiných lidí - akademiků. Jde tak spíše o shrnutí některých závěrů, ke kterým se tito autoři dobrali, a které mi přišly podnětné a docela zajímavé.

Snažil jsem se zahrnout jak práce přiklánějící se k jedné, tak ke druhé straně. To je také důvodem, proč to může vypadat (a koneckonců to tak i může být), že si vzájemně odporují. To nerozporuji, jen bych byl rád, kdyby čtenář v případě namítání rozpornosti nejdříve dané práce přečetl v původním znění, neboť většinou jsou o něčem trochu jiném a liší se v použité metodologii.

Nicméně, úplně předně – o čem následující text je?

Je o Islámu a jeho vlivu na směřování státu. Není o Islámu jako takovém. Všechny studie použité ve článku vycházejí z empirických poznatků a nezpracovávají Islám teoreticky: žádný rozbor Koránu nebo podobné analýzy se tady nekonají.

Takže pro jistotu znovu: není to o dedukcích typu „v Koránu Mohammed udělal X, proto každý správný Muslim musí Y“ a podobných, často zkratkovitých, myšlenkových pochodech.

2. A co když za to Islám moc nemůže?

Úroveň ochrany lidských práv, jakožto i úroveň demokracie jsou v islámských zemích převážně špatné; minimálně optikou západních liberálních demokracií. To je skutečnost, která je víceméně nesporná. Rowley a Smith[1] k tomu dodávají poněkud paradoxní skutečnost, že zatímco jsou muslimské země méně demokratické, dle průzkumů veřejného mínění je obyvatelstvo islámských zemí více pro-demokratické než obyvatelstvo neislámských zemí. Co už ale sporné je, je otázka, zdali jsou islámské země méně demokratické / liberální kvůli tomu, že jsou islámské nebo kvůli jiným vlivům. Tedy, může za nedemokracii skutečně Islám?

Docela pěkně je tento problém ve zkratce formulován následovně: „Přestože mnohé konflikty ve světě můžou být označeny jako náboženské, ignorování pravých příčin násilí a mechanické přiřazování náchylnosti ke konfliktu kulturním nebo ideologickým faktorům by bylo přílišné zjednodušení těchto komplexních událostí. Studie, které shrnují, že země s Muslimskou jsou více náchylné ke konfliktům / násilí, většinou zapomínají započítat faktory, které zvyšují riziko povstání (a násilí), jako socio-ekonomický vývoj, represe ze strany státu, disproporční věkové rozložení („youth bulge“) a závislost na ropě, a podřazují mnoho dalších faktorů pod „Islám.“[2]

Price[3] proti hlavní tezi o neslučitelnosti Islámu a lidských práv (potažmo demokracie) staví relativně jednoduchou úvahu: pokud má Islám, respektive islamisace země, negativní vliv na míru uznávání a respektování lidských práv, mělo by logicky platit, že čím více je země islamizovaná, tím horší v ní bude lidskoprávní situace. Price nicméně dochází k tomu, že tato předpokládaná závislost neexistuje.[4]

V grafu jsou státy umístěny podle „stupně jejich islamisace a postoji k islámu“ a podle úrovně ochrany lidských práva (0 nejméně – 6 nejvíce; definice lidských práv je nicméně velmi úzká – závisí pouze na třech faktorech – četnosti mučení; vražd a zmizení; a politických vězňů). Na tomto místě ještě důrazně podotýkám, že výzkum je z roku 2002 a umístění států tedy silně neodpovídá dnešnímu světu (řeč je zejména o Maroku, Sudánu a Libanonu).

V případě, že by platila předpokládaná závislost, měly by se islámské státy alespoň rámcově umísťovat podél červené čáry (zde se omlouvám, že mi ujela; napravo má končit v [25; 0], ne [25; -1]). Jenže nic takového v grafu nevidíme.

Price dále pracuje s dalšími proměnnými, které můžou lidskoprávní situaci ovlivňovat. Jde například o přítomnost náboženských a etnických menšin, výši HDP, demokracie, urbanizace nebo gramotnost. Po jejich zpracování dochází k závěru, že Islámská politická kultura má na ochranu lidských práv v zemi jen minimální dopad, zatímco třeba demokracie má dopad výrazně pozitivní a přítomnost náboženských menšin dopad výrazně negativní.[5] Esej dále analyzuje vztah islámské politické kultury k demokracii; z výsledků dovozuje, že islámská politická kultura není významným faktorem pro příklon státu k demokracii[6]. Price tedy uzavírá, že: „můžeme se domnívat, že se Islámští despotové (diktátoři) nechovají k jejich občanům o nic hůře než neislámští despotové nebo sekulární despotové v islámských zemích, a že Islám jako takový není příčina despotismu v Islámském světě.“ [7]

Docela podobnou otázku řeší autorský kolektiv práce Why Is There So Much Conflict in the Middle East[8], která opět (popravdě, ono to vyplývá snad z každé práce na toto téma, ať se kloní na tu či tu stranu) zdůrazňuje vliv přítomnosti menšin na vnitřní konflikt a přítomnost násilí, ale k Islámu samotnému dodává jen, že: „[z výzkumu vyplývá, že] jakákoliv dominantní etnická skupina zvyšuje riziko konfliktu, ale Muslimské skupiny ji nezvyšují více než jiné skupiny.“[9] Jako nejvýznamnější faktor pro vznik konfliktů v zemi a mezi zeměmi potom autoři označují ekonomický růst a ekonomickou vyspělost.[10]

K podobnému závěru se potom kloní autoři knihy Principles of Comparative Politics,[11] když analyzují vliv islámu na demokracii – přesněji na šanci, že se země stane demokracií a na stabilitu demokracie v ní. Hodnocení probíhá také s přihlédnutím k HDP, růstu HDP a k tomu, zdali je země producentem ropy nebo ne. Koeficient muslimské většiny potom autorům vychází stále negativní, nicméně nikoliv statisticky významný. Dovozují z toho tedy, že: „výsledky silně naznačují, že islámské země mají k přeměně v demokracii dále ne proto, že by byly islámské, ale proto, že jsou chudé.“[12] Stejný závěr potom autoři používají i pro stabilitu demokracie.

K těmto obecným závěrům snad ještě zmíním publikaci Islamic Political Culture, Democracy and Human Rights[13], kterou sepsal ten stejný Price, který je autorem první práce v textu nastíněné; jenom dříve. Na dvou set čtyřiceti stránkách zde srovnává některé islámské státy a opět dochází k závěru, že Islám není převažující příčinou autoritářství v muslimských zemích. Závěr shrnuje do čtyř bodů[14]:

  • Vliv Islámské politické kultury na politické systémy Islámských zemí nijak výrazně neovlivňuje úroveň demokracie
  • Převážně muslimské země nejsou výrazně méně demokratické než jiné rozvíjející se země
  • Zdání, že islámské země jsou méně demokratické než jiné, je spíše výsledkem nezohledňování faktorů vycházejících z historie, síly režimu, politiky režimu („regime strategy“), hospodářství, modernisace a povahy Islámských politických skupin
  • Ropa a rychlé hospodářské změny byly výraznými faktory zabraňujícími demokracii v Islámském světě

Na závěr ještě jedna zajímavá práce. K pozoruhodnému závěru dochází Ellen Lust[15], která se zabývala otázkou, proč zažily islámské země severní Afriky a blízkého východu méně politické liberalizace během třetí vlny demokratizace. Lust doslova tvrdí, že: „v severní Africe a na blízkém východě se historická zkušenost a stávající instituce promítly ve zvýšeném strachu z politického Islámu. V těchto případech byly politické reformy omezenější než byly tam, kde byli Islamisté vpuštěni do politického prostoru.“[16] Z její práce tedy vyplývá – minimálně pro mne překvapivý - závěr, že Islám byl pro demokratizaci společnosti špatný, nicméně z toho důvodu, že v konfrontaci se sekularistickým smýšlením státních elit vyhloubil ve společnosti příkopy; a že to bylo toto společenské rozdělení, které demokratisaci zbržďovalo. Jinými slovy: sekulární přístup byl v konečném důsledku pro demokracii ve státě horší, než kdyby se tak důsledné oddělení náboženství a státu nekonalo.

3. A co když přece jen ano?

Samozřejmě by bylo velmi nepatřičné, kdyby zde byl konsensus. Existuje také řada prací, které konstatují opak.

Předně je to hojně citovaný (a kritizovaný) Huntington, jehož Střet civilizací[17] (nejdříve esej, později rozšířeno a vydáno jako kniha) je víceméně nejblíže obecnému českému (internetovému) vnímání. Huntington vykládá svět tak, že je rozdělen na několik bloků (západ, Čína, pravoslavní, Islám atd.), které spolu jsou kvůli nepřekonatelným ideologickým a náboženským rozporům v konfliktu.

K Islámu pak konstatuje například, že: „v Islámu kupříkladu neexistuje rozdělení na politiku a náboženství nebo na světské a duchovní a politická participace [občanů][18] je cizím jevem.“[19] Známá je také teze o tom, že muslimské hranice jsou krvavé jak zevnitř, tak zvenku.[20]

Huntingtonovi je nečastěji vytýkáno, že nerozlišuje mezi Islámem a Islámem, tedy že bere toto náboženství jako monolitickou masu, které potom přisuzuje nějaké vlastnosti. V době svého vydání byly jeho teze víceméně odmítány, renesanci zažily až po 9. září 2001, kdy někteří začali jeho knihu brát jako prorockou (sic), a Huntington se dostal do středu zájmu veřejnosti.

Z vážnějších a úžeji zaměřených prací, které nalézají negativní vztah mezi demokracií a Islámem zmíním například Determinants of Democracy, kde autor dochází k tomu, že zatímco náboženství většinově na demokracii vliv nemá, Islám (a ateismus, ale ten výrazně méně) má vliv negativní. Také podnětně dodává, že: „číselné koeficienty mohou skutečný vliv náboženství na demokracii zlehčovat, protože náboženství může mít vliv na některé jiné separátně vedené koeficienty, zejména na rozdíl mezi vzděláním žen a mužů a indikátory životní úrovně. Skutečný efekt náboženství bude nejspíš založen právě na tomto nepřímém ovlivňování.“[21]

Negativní závěr vyvozuje ve své práci také Niklas Potrafke[22], který za použití jiných statistických metod potvrzuje závěr, ke kterému došli Rowley a Smith[23], tedy že Islámské země mají tendenci být méně demokratické; a že tuto tendenci nelze vysvětlit pouze jinými vlivy.

Docela známou prací je Islam and Authoritarianism[24] Samuela Fishe, ve které autor dochází k závěru, že Islám je pro demokracii škodlivý; a to zejména z důvodu, že v islámských zemích není rovné postavení mužů a žen.[25] Jinými slovy, výsledkem obecné analýzy je negativní vliv Islámu na demokracii, ovšem v okamžiku, kdy se zohlední nerovnost pohlaví jako samostatný faktor (byť je do jisté míry odvislý od náboženství), závislost mezi islámem jako takovým a demokracií zmizí.

Na závěr této kapitoly bych jen rád řekl, že pokud shledáváte počet uváděných prací pro tuto stranu méně obsáhlým než pro tu předchozí, máte do jisté míry pravdu; je to způsobeno zejména tím, že mi jejich závěry nepřišly tak zajímavé; ne tím, že by další práce nebyly. V případě zájmu se můžete dál vydat například přes reference v těchto pracích uvedených.

4. Závěr

No jo, ale co teď z toho vyvodit?

Pokud někdo čekal, že závěr článku bude příklon na tu či tu stranu, musím jej zklamat a odkázat na známé: neříkám tak ani tak. Zejména proto, že – jak už jsem v úvodu uvedl – nejsem politolog ani religionista. Závěr ohledně muslimských zemí a jejich vztahu k demokracii a, řekněme, západním hodnotám si nejspíš musí udělat každý sám pro sebe.

Pointa je někde trochu jinde – v nastíněných pracích vidíme jejich autory pracovat s různými vysvětleními, zapracovávají se všelijaké vlivy a faktory, které onen zkoumaný vztah ovlivňují. Některé práce na sebe reagují a vyvrací se, některé se potvrzují. Příznačné je, že tak činí docela opatrně – tu odkazem na nevyhovující metodologii druhého, tu řešením mírně odlišné otázky či náhledem z jiného úhlu. A proč to takto dělají? Protože ona problematika je nesmírně složitá. A koneckonců nejenom problematika zemí severní Afriky a Blízkého východu.

Tuzemská (ale zdaleka nejsem takový pesimista, abych si myslel, že se to týká jen ČR) veřejnost má ve vztahu k Islámu[26] (no, a koneckonců i dalším věcem) sklon věci nemístně zjednodušovat. Věci se dávají do souvislosti na základě zkratkovitých vysvětlení, která padají z nebe, v lepším případě se potom zaklínají metafyzickým zdravým selským rozumem či – zejména ve vztahu k Islámu – vysvětlením, se kterým někde mezi druhým a třetím pivem přišel člověk, který se na jedno odpoledne stal znalcem islámské věrouky a dospěl k němu studiem svatých textů stáhnutých předchozího dne v pdf ze stránek s až příliš jasnou agendou; nevěda, že dovozování reálných dopadů z doktrinální a teoretické argumentace může být bez dalšího dosti ošidné.

Nemyslím si, že se mýlím, když řeknu, že jednoduché vysvětlení je skoro vždycky špatné vysvětlení. Může být Islám příčinnou „zla“ na Blízkém východě, eventuálně přeneseně v Evropě, jak je často naznačováno? Nu, ano může. Ale je vysoce nepravděpodobné, že by byl příčinnou jedinou. A je to právě to hrozivé zjednodušování, které se některým tak líbí, a které tak obratně využívají některá politická uskupení, které táhne veřejnou debatu ke dnu a v konečném důsledku celou situaci jen zhoršuje; ačkoli se jeho uživatelé často deklarují jako největší ochránci naší kultury, způsobu života a svobodomyslnosti.

A ano, celý článek by se asi dal shrnout do okřídleného „korelace neimplikuje kauzalitu,“[27] jenže to by nebyla taková legrace. K těmto rychlým soudům vycházejícím ze současné situace si vypůjčím ještě jednu docela podnětnou ukázku z Clarka: „I přes výsledky nedávných studií věříme, že bychom měli být opatrní v závěru, že Islám je skutečně špatný pro demokracii. Jeden z důvodů pro tuto opatrnost je, že tyto studie často zkoumají efekt Islámu na demokracii v jednom fixním časovém bodě. [...] Proč je toto problematické? Představme si, že by vědci zkoumali vliv katolictví na úroveň demokracie v roce 1976. Zjistili by, že ze 47 zemí vedených jako katolické [v žebříčku Freedom House] čtrnáct by bylo vedeno jako svobodné, šestnáct jako nesvobodné a sedmnáct jako částečně svobodné. Protestantské země by naopak byly vedeny většinově jako svobodné (11 ze 17) a jen jedna protestantská by byla vedena jako nesvobodná. To by naznačovalo, že katolicismus je pro demokracii škodlivý; alespoň v kontrastu s protestantismem. Pokud by se však situace zkoumal k roku 2004, byla by situace docela odlišná. [...] Proto může být nebezpečné dovozovat nekompatibilitu náboženství s demokracií z jednoho časového bodu.“[28]

Jednou z důležitých věcí, která posunula Evropu tam, kde teď je, je důraz na jednotlivce a snad i racionalitu. Vezmeme-li toto za své, jeví se poněkud smutnou snaha nalézati vždy ta nejjednodušší a nejširší (a snad i nejradikálnější) řešení a komplikovanější závěry odmítat proto, že nejsou natolik jednostranné. A ač jednoduché soudy a řešení mohou vypadat lákavě a snad i funkčně, zjednodušenými soudy a přílišnou generalizací zraňujeme a poškozujeme především sami sebe.

Takže jak prý řekl Jiří z Poděbrad, spíše s rozvahou a opatrností než zbraněmi.

=========================================================

[1] Rowley, C., & Smith, N. (2009). Islam's Democracy Paradox: Muslims Claim to like Democracy, so Why Do They Have so Little? Public Choice, 139(3/4), s. 274.

[2] Karakaya, Suveyda, "Religion and Conflict: What Explains The Puzzling Case Of „Islamic Violence“ and Islamist Party Moderation." PhD diss., University of Tennessee, 2013. s. 146-147.

[3] Price, D. (2002). Islam and Human Rights: A Case of Deceptive First Appearances. Journal for the Scientific Study of Religion, 41(2), s. 213-225.

[4] Zde se sluší uvést, že na Price existuje přímá kritika, nicméně je to jediná práce, jejíž text se mi nepodařilo žádným způsobem dostat, takže ji nezapracovávám; upozorňuji nicméně na to, že existuje. Pokud budete mít větší štěstí, jde o: Schumm, Walter R. A Re-Analysis of Price's “Islam and Human Rights: A Case of Deceptive First Appearances” Psychological Reports Vol 93, Issue 3_suppl, pp. 1335 - 1338

[5] Price (2002), s. 220

[6] Za významné lze naopak považovat přítomnost etnických menšin nebo třeba výši HDP (přitom v předchozí analýze s lidskými právy vyšlo HDP jako nevýznamné)

[7] Price (2002), s. 221

[8] SØRLI, M. E.; STRAND, H; NILS P.; (2005) Why Is There So Much Conflict in the Middle East?, Journal of Conflict Resolution 49(1).

[9] SØRLI et al. (2005). s. 156.

[10] SØRLI et al. (2005). s. 158

[11] CLARK, William Roberts, Matt. GOLDER a Sona Nadenichek. GOLDER. Principles of comparative politics. 2nd ed. Washington, D.C.: CQ Press, c2013. ISBN 9781608716791.

[12] Clark et al. (2013), s. 244

[13] PRICE, Daniel E. Islamic political culture, democracy, and human rights: a comparative study. Westport, Conn.: Praeger, 1999. ISBN 978-0-275-96187-9.

[14] Price (1999). s. 154.

[15] LUST, E. (2011) ‘Missing the Third Wave: Islam, Institutions, and Democracy in the Middle East’, Studies in Comparative International Development, 46, 163–190

[16] Lust (2011), s. 186

[17] Huntington, Samuel P. “The Clash of Civilizations?” Foreign Affairs, vol. 72, no. 3, 1993, pp. 22–49; a Huntington, Samuel P (1996). The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order. Simon & Schuster. 368 p. ISBN 9781451628975

[18] Zde si neodpustím (jedinou) doktrinální poznámku: někteří autoři (a zejména muslimští) by na tomto místě namítli, že Medinská ústava je přesně tím, co Huntington tvrdí, že neexistuje.

[19] Huntington, Samuel P. “Will More Countries Become Democratic?” Political Science Quarterly, vol. 99, no. 2, 1984, s. 208., www.jstor.org/stable/2150402.

[20] Ke krvavosti vnějších hranic (tj. výskytu mezistátních konfliktů) se dá říci, že se Huntington mýlí, minimálně ve světovém kontextu; viz STRAND, Håvard; NILS Petter Gleditsch; & Mirjam E. SØRLI (2005) Why Is There So Much Conflict in the Middle East?, Journal of Conflict Resolution 49(1). s. 143.

[21] BARRO, Robert J. 1999. Determinants of democracy. Journal of Political Economy 107(S6). s. 177.

[22] POTRAFKE, Niklas (2010). Islam and Democracy. Public Choice 151:185–92

[23] Rowley, C., & Smith, N. (2009). Islam's Democracy Paradox: Muslims Claim to like Democracy, so Why Do They Have so Little? Public Choice, 139(3/4)

[24] Fish (2002). Islam and Authoritarism. World Politics 55 (October 2002), 4---37

[25] Fish (2002), s. 29. K tomu ovšem Fish dodává, že tento přístup vychází spíše z náboženských praktik, které jsou vázány více na území než na konkrétní náboženství, že Korán jako takový je ve vztahu k ženám liberálnější než právo některých dnešních muslimských zemích, a že tento přístup k ženám nemá pevný podklad ve svatých textech. Snad poněkud optimisticky dodává, že status žen v muslimksých zemích je „paradoxní a v budoucnu ne neměnitelný.“ Viz Fish (2002), s. 37.

[26] Uznávám, že otázky, které přednesené práce řešily, jsou trochu jiné než to, co se běžně v českém mediální prostoru s takovým křikem přetřásá.

[27] Ale i pokud by to bylo sdělení jediné, stále by měl článek význam, neboť význam této maximy nelze dostatečně zdůraznit.

[28] Clark et al. (2013), s. 238

Autor: Jan Burda | karma: 15.47 | přečteno: 2684 ×
Poslední články autora