O nepřejícím Dopravním podniku města Brna

Jak mi DPMB vůbec nepřál, aneb příběh o tom, jak mi ujela šalina a já pak dlouho rozmýšlel, jestli to vlastně nebylo dobře.

Pro centrum města je sedmá hodina dobou, kdy začíná příliv. Prázdná náměstí se plní lidmi, kteří spěchají na osmou do práce. Někteří ještě snídají, někteří ještě spí, někteří dohání spánek kávou, jiní pracují za chůze a vyřizují spoustu telefonátů. Někteří jsou oblečení ve svetrech, jiní v kabátech, tamti ještě nezpozorovali, že je ráno už docela zima, a vyšli jen v tričku. Každý je jiný, dohromady však tvoří dokonale jednolité moře.

Ve vlnách v dálce se zaleskne žlutá barva. Blonďaté vlasy svítí jasně do všech směrů jako maják a já mám pocit, že vím, komu patří. Tedy, mohly by patřit. Pár let jsem ji neviděl. A ještě déle s ní nemluvil.

Jelikož mám až do odpoledně volno, vydám se za slečnou se žlutými vlasy. Oblečená v sytě červeném kabátu se zdá být drobnější, než si ji pamatuji. Tak je to ona nebo ne?

Spěchá Masarykovou ulicí dolů k nádraží a já za ní. Proč? Toť otázka.

No, chci vědět, zdali je červený kabát skutečně ta, kdo si myslím. A kdyby byla, snad bychom mohli prohodit několik těch děsivě provařených frází, plných obecností a ničeho; takový ten rozhovor, který obyčejně končí: „tak zase někdy.“ Jenže i to stokrát opakované a vysmívané může být někdy docela hezké. A koneckonců, je sedm ráno a na astrofyziku nemá nikdo čas. Tak jaképak copak?

Má docela tempo. Možná nestíhá. Vzdálenost se nikterak nemění. Jenže kdybych přidal, musel bych běžet. A pak ji předběhnu, otočím se na ni a její tvář – doposud schovaná ve vlasech – bude tváří někoho úplně jiného. A já budu ten, kdo běžel, protože si myslel… Ne, to by nešlo. Neběžím.

Zastávka! Tam ji dohoním, říkám si.

„Crr, crr,“ zní zvonek šaliny, která právě zastavuje u ostrůvku, zatímco mně ještě schází nějakých pár desítek metrů. Dveře se zastaví takřka přesně před červeným kabátem. Ale no tak! Že to není tvoje číslo. Nemuselo by.

Bylo.

Kdybych začal utíkat, určitě bych stihnul nastoupit. Ale co jsou to za způsoby, řítit se ulicí a nastupovat do vozu jedoucího přesně na druhý konec města, než potřebujete, jenom proto, že by v něm mohl být někdo … kdo vlastně?

Slečna se v poloprázdné tramvaji posadila a já jí konečně vidím do tváře, i když jen z profilu. Je to ona!

Tedy asi. Nevím. Asi ano.

Dveře jsou stále otevřené, rychlou chůzí se blížím. Před vozem se zastavím a přes poškrábané okno koukám na blonďaté vlasy. Mám nastoupit? Jenže co když mne nepozná? Už je to dlouho. Příšerně dlouho. A pak, není něco nepatřičného na takovém stíhání, jen abych řekl ‚ahoj?‘ Co si o mne bude myslet? Vymýšlím oslovení a stovky možných cest, kterými by se setkání v šalině mohlo ubírat. A tak tam stojím.

Tramvaj zacinká, dveře se zavřou a slečna odjíždí přes výhybku někam pryč. Stojím na ostrůvku a koukám na blondýnku na sedačce za poškrábaným oknem.

Tak zase někdy.